Wallacea - země nikoho


Nenajdete ji v žádném atlase, nemá své hlavní město ani přesně vyměřené hranice. Je to jen nepatrná část povrchu této planety, kterou puntičkářsky exaktní přírodovědci nepřiřadili do žádné zoogegrafické oblasti. Že by ostrovy severně od Austrálie, západně od Nové Guinei a východně od Malajského poloostrova byly něčím výjimečné?

 

*     *     *

 

 

Wallaceova linie

Wallaceova linie je neviditelnou hranicí dvou odlišných světů zvířat. Odděluje od sebe faunu asijskou a australskou, respektive zoogeografické oblasti indomalajskou a australskou. Pomyslná hraniční čára prochází mezi indonéskými ostrovy Bali a Lombok, Borneo a Celebes (Sulawesi) a pokračuje východně od Filipín. Je známa od padesátých let 19. století, kdy její průběh popsal Angličan Alfred Russel Wallace.

Wallace působil v oblasti Sundského souostroví v letech 1854 až 1862 a jeho cílem bylo „zinventarizovat“ zvířenu jednotlivých ostrovů. Při podrobném srovnávání fauny Wallace shledal velmi zvláštní hranici rozšíření některých skupin živočichů. V pásu Sundských ostrovů narazil na velice nápadnou, ba přímo „skokovou“ změnu fauny. Přeplutím třicetikilometrové úžiny oddělující ostrovy Bali a Lombok nebo stokilometrového průlivu mezi Borneem a Celebesem se biolog rázem ocitl z Asie v Austrálii. Na základě svých výzkumů, shrnutých v knize „Malajské souostroví“, vyslovil nezávisle na Darwinovi teorii evolučního vývoje druhů.

Tato linie, pojmenovaná po svém objeviteli, přesně odpovídá důležité hranici dvou zemských tektonických desek. Přibližně před 15 miliony let došlo ke srážce jižního prakontinentu Gondwany a severní Laurasie v místech současného řetězce Sundských ostrovů. Borneo a Bali byly ještě součástí Laurasie, zatímco Celebes a Lombok již patřily k mase Gondwany. Začátkem druhohor tak vznikl kontinent Austrálie, který byl od té doby zcela izolován od ostatního světa. Jeho fauna se proto vyvíjela naprosto svébytně.

Na styku těchto kontinentálních desek zůstal až do současnosti hluboký podmořský příkop. Ve starších čtvrtohorách došlo na Zemi k výraznému ochlazení klimatu v dobách ledových. Pevninské ledovce na sebe vázaly obrovskou masu vody v důsledku čehož poklesla hladina světových oceánů. Pokles hladiny byl tak výrazný, že kupříkladu ostrovy Sumatra a Borneo byly v té době propojeny s asijskou pevninou souší. Hlubokomořský příkop v místě Wallaceovy linie však byl tak hluboký, že ani v tomto chladném období suchá pevnina asijský a australský kontinent nikdy nepropojila.

Na obou stranách Wallaceovy linie jsou totožné klimatické podmínky. Avšak fauna se v důsledku zmíněné izolovanosti vyvíjela zcela samostatně. To platí především pro savce, kteří nebyli schopni mořskou úžinu přeplavat ani přeletět. Na západ od linie žijí na ostrovech Sumatra, Jáva a Borneo druhy, které nacházíme i na asijské pevnině. Tyto ostrovy byly totiž v již zmíněných dobách ledových s pevninou spojeny souší, po které sem mohli asijští savci přejít. Východní hranici rozšíření zde mají mnozí primáti (např. orangutan a giboni), šelmy (např. tygr), velcí kopytníci (tapír čabrakový, nosorožec) a další savci (např. luskoun).

Také mezi ptáky lze nalézt celou řadu čeledí a řádů, pro které zůstala neviditelná hranice Wallaceovy linie nepřekročitelná. Západně od ní na ostrovech žijí asijské skupiny ptáků, jako např. trogoni, šplhavci, vousáci, timálie a zoborožci. Pro ostrovy východně od linie jsou typičtí zase ptáci australští např. kystráčci a řada druhů papoušků.

V následující tabulce jsou uvedeny počty ptačích druhů jednotlivých skupin, které se vyskytují na Borneu a Celebesu od sebe vzdálených pouze 100 kilometrů, ležících však po obou stranách Wallaceovy linie.

                       

 

Borneo

Celebes

měkozobí

15

23

papoušci

4

15

zoborožci

8

2

vousáci

8

0

šplhavci

17

2

bulbulové

22

1

timálie

35

1

květozobi

11

3

medáčci

0

3

špačci

3

11

 

 

 

Wallacea

Podobná, i když zdaleka ne tak výrazná, Lydekerova linie se táhne podél západního pobřeží Nové Guinei a ohraničuje tak Wallaceu na jihovýchodě od australské zoogeografické oblasti.

Z Austrálie na ostrovy Wallacei proniklo jen málo živočišných druhů. V mladších třetihorách se to podařilo dvěma druhům vačnatců. Celebes a Lombok jsou tedy v současnosti nejzápadnějším místem výskytu kuskuse skvrnitého a kuskuse medvědího. Austrálii sice opustili z vačnatců ještě ježura australská a klokan stromový, dostali se však jen na Novou Guineu a Lydekerovu linii nikdy nepřekročili. Z australských ptáků osídlili Wallaceu mimo nápadných papoušků také taboni a medáčci.

Wallaceu tvoří především největší ostrov oblasti Celebes (známý také jako Sulawesi) a také souostroví Moluk a Malých Sund (ostrovy Lombok, Sumba, Flores, Komodo, Timor). Tyto ostrovy, a také několik menších v jejich blízkosti, neměly minimálně od třetihor pevninské spojení ani s Asií (na rozdíl od Sumatry, Bornea a Jávy), ale ani s Novou Guineou nebo s Austrálií. Tato dlouhodobá izolovanost se ve složení fauny projevuje její naprostou výlučností.

Nikoho tedy nepřekvapí velké množství endemitů, tj. druhů, které nežijí nikde jinde na světě, jenom zde. Kupříkladu z 380 druhů ptáků zjištěných na Celebesu je jich 96, což je více než čtvrtina, endemických. A to u tak pohyblivé skupiny organismů, pro které není velkým problémem přeletět z ostrova na ostrov, velmi překvapí. Ještě výraznější je endemismus u skupin živočichů málo pohyblivých, zejména u obojživelníků, plazů a savců. Ze 140 druhů obojživelníků zjištěných na Celebesu je svým výskytem vázáno pouze na tento ostrov 40 (tj. 29 %). Ze 46 druhů plazů je endemických 18 (tj. 39 %) a ze 127 druhů savců patří k celebeským endemitům plných 79, tedy 62 % druhů.

A právě zcela specifická fauna Wallacei oplývá řadou věhlasných živočišných druhů, jež vešly ve známost v celém odborném světě. Které to jsou?

 

 

Podivné prase

Babirusa (Babyrousa babyrussa) patří zcela jistě k nejbizarnějším zvířatům světa. Toto prase je pojmenováno podle domorodého názvu a znamená volně přeloženo „rohaté prase“ (babi = prase; rusa = roh). Název babirusa se rozšířil i do ostatních světových jazyků.

Samcům babirus dodávají prazvláštního vzhledu velmi dlouhé špičáky. Ty horní prorůstají kůží na rypáku, směřují kolmo vzhůru a obloukovitě se stáčejí k očím. Vytvářejí tedy zdání jakýchsi rohů, což zcela jistě vedlo k jeho domorodému jménu. Dolní špičáky bývají u starých jedinců ještě delší a jsou rovněž zatočené směrem k čelu. Samci si své kly brousí o kmeny stromů, ale pravděpodobně je používají k vzájemným soubojům a potyčkám jen ojediněle. Horní kly jsou totiž kupodivu křehké a překvapivě snadno se lámou. O jejich pravé funkci se vedou doposud učené diskuse, zdá se však, že slouží jen jako prostředek k imponování samici nebo k zastrašování nepřítele. Samice mají špičáky zakrnělé, u některých mohou dokonce zcela chybět.

Šedohnědá kůže na těle je měkká, zbrázděná četnými záhyby a téměř bez štětin. Velmi podivně působí také chobotovitě prodloužený rypák, který babiruse dobře umožňuje vyhledávat a získávat potravu v lesním podrostu. Babirusy obývají deštné pralesy zpravidla v blízkosti vodních toků, jezer a mořského pobřeží, ale také bažinaté a keřové porosty nedaleko lidských sídel. Zde si vyhledávají rostlinnou i živočišnou potravu, na rozdíl od ostatních prasat však neprorývají rypákem půdu, ale živí se listím, plody a drobnými živočichy, které najdou na zemi a v bylinném patře.

Babirusy nepatří k velkým prasatům. Délka těla se pohybuje obvykle mezi 80 a 110 centimetry, ocas je dlouhý 27- 32 cm a výška v kohoutku dosahuje 65 – 80 cm. Hmotnost dospělců může být až 100 kg. Dokáží se velmi rychle pohybovat v podrostu a také velmi dobře plavat mezi ostrůvky na moři. Potulují se v menších skupinách kolem 8 jedinců krajinou, kde svou přítomnost mohou ohlašovat charakteristickými hluboce mručivými hlasy. Babirusy odpočívají na dobře chráněných místech v ložích z trávy, listí a větví, velmi rády se také vyvalují v bahnitých kalištích.

Mívají dva vrhy do roka, ale samici se rodí jen 1 až 2 selata. Na rozdíl od ostatních prasat nejsou mláďata pruhovaná a samice má pouze jediný pár mléčných bradavek (proto ani nemůže mít více selat, protože by je neukrmila). Březost trvá přibližně 155 - 158 dní. Pohlavně mláďata dospívají přibližně po 1,5 roce života a dožívají se až 24 let věku.

Babirusa obývá pouze ostrov Sulawesi a několik menších přilehlých ostrůvků. Patří mezi ohrožené živočichy, jeho populace byla v roce 1986 odhadována na 4000 jedinců, ale v současnosti bude toto číslo patrně nižší. Je totiž lovena domorodci pro své chutné maso. Člověk pro babirusu představuje prakticky jediného nepřítele, neboť mimo přímého pronásledování působí negativně i odlesňováním krajiny a potenciálním přenosem chorob i parazitů z domácích prasat.

 

 

Nejmenší primát světa

Jen málokdo se při svém prvním pohledu na nártouna nerozesměje. Poněkud komická stavba jeho těla, dokonale přizpůsobeného způsobu života v pralese, se téměř ve všem liší od nejbližších příbuzných, jimiž jsou ostatní primáti – lidoopi, opice a poloopice.

Nártoun celebeský (Tarsius spectrum), místně zvaný tangkasi, je nejmenším primátem na světě. Jeho tělo je dlouhé v průměru pouze 12,5 cm, naproti tomu ocas měří dvakrát tolik. Hmotnost samců se pohybuje nejvýše okolo 120 g, samic 110 g. Různé části jeho těla jsou neúměrně velké, což mu dodává až bizarního vzhledu. Především má abnormálně velkou hlavu, která zabírá třetinu celého těla. Na hlavě jsou nápadné vyčnívající blanité ušní boltce, ale především obrovité oči. Oči nártounů zabírají takřka celý obličej, měří v průměru 1,5 cm a jejich hmotnost (cca 6 g) je dokonce vyšší než celý mozek. To nemá v savčí říši obdoby! Hlavou dokáže díky neobvykle pohyblivé krční páteři otáčet do stran o takřka 360o, aniž by hnul tělem, což je známo pouze u sov.

Jeho české i latinské pojmenování je odvozeno od neobyčejně dlouhých nártů, především kostí zánártních. Také prsty jsou neobvykle dlouhé a na jejich koncích má nártoun paličkovité polštářky. Zadní končetiny jsou mohutné s dobře vyvinutými stehenními svaly. Dlouhý lysý ocas má na svém konci štěteček řídkých chlupů.

Všechny tyto tělesné zvláštnosti jsou vlastně dokonalým přizpůsobením k ojedinělému způsobu života, který nártoun celebeský vede. Aktivuje totiž pouze v noci a přes den vyhledává úkryty v dutinách stromů. Aby v pralese po tmě viděl a dokázal se orientovat, má dokonalý zrak (proto i obrovské oči), čich a sluch. Živí se převážně lovem hmyzu, a aby byl úspěšný, musí být rychlejší než jeho kořist. Pohybuje se proto obdivuhodně rychlými skoky, kterými dokáže až na vzdálenost neočekávaných šesti metrů přesně trefit cíl. Na větvičkách se snadno udrží pomocí dlouhých prstů s „bambulkami“ na koncích. Dlouhý ocas slouží jako kormidlo při letu vzduchem, ale používá jej i jako oporu při lezení po tenkých větvích.

Nártouni žijí v malých rodinných skupinách o 4 až 6 exemplářích. Většinou se jedná o rodičovský pár a několik odrostlých mláďat, která se doposud neosamostatnila. V několika případech byla také zjištěna polygynie, kdy skupinu tvořil jediný samec a několik samic. Skrytý způsob života nártounů však komplikuje detailnější výzkum jejich chování a věda tak o zvycích tohoto primáta ví zatím jen málo.

Samici se rodí na začátku období dešťů (zpravidla v listopadu nebo prosinci) po cca 180 dnech březosti jediné mládě. Délka života se pohybuje mezi 8 a 12 lety. Tohoto věku se však dožívá jen nemnoho z mláďat, protože nártouni jsou snadnou kořistí pro menší kočkovité šelmy a hlavně krajty. V noci svým predátorům snadno unikají, ale přes den se pro ně jejich skrýš často stává pastí. Proto se v úkrytu přes den shromažďuje celá skupina pohromadě, aby nepříteli snadněji odolala.

Potravu tvoří především pralesní hmyz (zejména mravenci, švábi, sarančata, brouci), ale také štíři a drobní obratlovci (především ještěrky, netopýři, hadi, ptáci i malí savci). Na svou velikost spotřebuje dost potravy – 10 až 15 gramů. Zdá se, že rostlinnou stravu vůbec nevyhledává.

Nártounů je známo celkem 5 druhů a všechny se vyskytují po obou stranách Wallaceovy linie. Nártoun celebeský žije ovšem pouze na Sulawesi. Je přísně teritoriální a své území si značkuje močí a výměškem žláz. Mimoto také pravidelně večer a ráno každý pár při vzájemných duetech samce se samicí akusticky oznamuje sousedům, že toto teritorium je obsazeno. Při výzkumu v roce 1986 bylo na severu Sulawesi na území 70 km2 napočítáno 14 milionů nártounů celebeských, což nasvědčuje hustotě přibližně 200 jedinců na čtvereční kilometr. Zdá se tedy, že nártoun celebeský není bezprostředně ohrožen. Vypalování deštného pralesa a těžba velkých stromů může však brzy tuto situaci výrazně změnit k horšímu.

 

 

Maleo

Taboni, patřící do řádu hrabavých, jsou ptáci velikosti krůty. Jejich postavám dodávají dojmu mohutnosti silné a doširoka rozkročené nohy, které jsou jedním z typických znaků čeledi tabonovitých. Obývají deštné pralesy a nejrůznější křovinaté porosty v Austrálii, východní Indonésii a na Filipínách.

Od všech ostatních ptáků se taboni odlišují velmi specifickým způsobem hnízdění, respektive inkubace vajec. Využívají při tom nejrůznějších „umělých líhní“, které se druh od druhu navzájem liší. Některé druhy nanosí hromady rostlinného materiálu, jehož tlením se vytváří teplo potřebné pro vývoj zárodků ve vejcích, jiné druhy zase využívají jako tepelný zdroj např. slunce a nebo geotermální energii. O snesená vejce, která jsou u těchto ptáků neobvykle velká, se vždy stará pouze samec. Ten disponuje velmi přesným termoreceptorem - na jazyku a horním patře zobáku má citlivé buňky, jejichž pomocí dokáže rozpoznat teplotu s přesností na 1 oC. Podle potřeby tak materiál „líhně“ buď přihrnuje (a teplotu zvyšuje) nebo odhrnuje (a vejce ochlazuje).

Tabon přilbový (Macrocephalon maleo) je patrně nejpestřeji vybarveným z devatenácti dosud známých druhů tabonů. Růžové břicho ostře kontrastuje s leskle černým hřbetem, žlutým zobákem a žlutým kroužkem kolem oka. Nejnápadnějším je ovšem rohovitý útvar na temeni hlavy, který bývá kovově modře vybarven. Tabon přilbový je na světě rozšířen pouze na nepříliš velkém území severní poloviny ostrova Sulawesi.

Existují dvě strategie „umělé inkubace“ vajec, kterou taboni přilboví využívají. Buď se v době hnízdění stahují na pobřeží s plážemi tvořenými tmavým lávovým pískem, který se na slunci zahřívá intenzivněji než písek světlý a rovněž lépe teplo akumuluje. Do písku vyhrabávají až metr hluboké díry, do nichž samice klade jedno vejce. Díru poté společně samec se samicí zahrabávají.

Druhou a možná ještě rafinovanější taktikou, kterou se taboni přilboví naučili využívat, je existence postvulkanických jevů. Sever Sulawesi je dosud vulkanicky velmi aktivní oblastí s řadou horkých pramenů a výronů žhavých sopečných plynů. V okolí takových míst je půda zahřátá geotermální energií a právě do ní vyhrabávají taboni díry a kladou svá vejce.

Po snesení a zahrabání vajec se dospělí ptáci vrací z hnízdiště zpět do pralesa a mateřství tak pro ně končí. Zahřívání vajec, která váží přibližně čtvrt kilogramu, trvá při teplotě 44 oC asi 55 dní. Abnormální velikost vajec je adaptací podobnou té, kterou známe u plazů - obsahují velký žloutek, který garantuje adekvátní výživu v průběhu inkubace i v prvních dnech života po vylíhnutí. Mláďata musí být hned od počátku absolutně samostatná. V prvních okamžicích života je navíc čeká energeticky nesmírně náročný úkol - vyhrabat se z hlíny nebo písku na vzduch. Je to závod s časem a mnohá mláďata jej pravděpodobně prohrávají (a hynou zeslábnutím a udušením na půli cesty). Vejce bývají zakryta až půlmetrovou vrstvou zeminy a než ji čerstvě vylíhlé kuře prohrabe, uplyne i několik dnů. V tuto dobu čeká na malého bezbranného malea také nebezpečí v podobě varanů, šelem, ale i mravenců, pro které je zesláblý tvoreček hrabající se z hlíny snadnou kořistí. Jen co se mládě poprvé ocitne na vzduchu, oschne a bez odpočinku je ihned schopno poletovat a shánět potravu. Rodičovskou péči tedy vůbec nepotřebuje.

 Na Sulawesi bylo dosud popsáno padesát společných hnízdišť těchto zajímavých ptáků, z nichž však v současnosti existuje již pouze necelá čtvrtina. Především populace využívající černý plážový písek prakticky vymizely. Příčinou poklesu početnosti je především vykrádání hnízd domorodým obyvatelstvem, které se vejci živí. Pětkrát větší vejce než je slepičí má i pětkrát více tolik potřebných bílkovin. Domorodce stojí jen malou námahu vyhrabat je z hlíny. Byli by hloupí, kdyby pohrdli prostřeným stolem jenom proto, že se to v zájmu jakési „nepochopitelné“ ochrany přírody nesmí. Taboni přilboví jsou v současnosti jedním z nejohroženějších druhů ptáků světa a byli zařazeni do Červeného seznamu IUCN.

 

 

Makak chocholatý

S makakem chocholatým (Macaca nigra) si zoologové lámou hlavy už pěkně dlouho. Vědecky popsán byl již v roce 1822 jako „černá opice s velmi prodlouženým čenichem, chocholem na hlavě a vyskytující se pouze na severu Celebesu“. Hned v následujících letech byl popsán a pojmenován další velmi podobný druh, který byl ovšem hnědý, čenich měl kratší, chocholka na hlavě mu zcela chyběla a obýval pouze nejjižnější konec Celebesu. Situace se začala komplikovat poté, co se zjistilo, že na Sulawesi žijí ještě jiné druhy makaků a že dva popsané druhy jsou jen dva extrémy, mezi kterými existuje plynulý přechod znaků.

Roky plynuly a celý problém nedal spát mnoha zoologům mnoha generací. Slavná jména se střídala právě tak, jako názory. Do problému definitivně vnesla světlo až moderní metoda analýzy DNA, která byla schopna porovnat genetické rozdíly mezi jednotlivými „sulawesskými makaky“. Výsledek byl překvapující. Nejedná se o sedm samostatných druhů, jak se dlouho myslelo, ale o jediný! Již několik let je tedy jasné, že na ostrově Sulawesi žije pouze jeden druh makaka, který podle pravidel priority nese jméno Macaca nigra (české pojmenování je makak chocholatý, přestože překlad jména vědeckého by byl „makak černý“). Tělesné odlišnosti mezi jednotlivými makaky jsou však tak značné, že i přesto bylo nutné přiřadit jim alespoň status „poddruhu“.

Makak chocholatý má tedy na Sulawesi celkem sedm poddruhů. Které somatické znaky mají společné? Jsou to opice středně velké s délkou těla kolem 60 cm, samec váží asi 11 kg, samice 6 - 8 kg. Mají krátký, jen 2 - 5 cm dlouhý ocas. Srst je tmavě hnědá, šedá nebo černá. Středem temena hlavy se táhne chochol delší srsti (až 5 cm vysoký), který ovšem může v jižní části Sulawesi zcela chybět. Samice mají v době říje velké růžové zduření na zadku. Jednotlivé poddruhy se od sebe také liší barvou srsti na zadní a vnitřní straně stehen a na předních končetinách.

Makakové chocholatí žijí v primárních deštných pralesích především v nižších nadmořských výškách. Živí se tak jako většina primátů rostlinnou i živočišnou potravou. V jídelníčku převažují velmi výrazně plody pralesních dřevin (až 70 % potravy), které doplňují květy a listy. Potřebu bílkovin řeší pojídáním drobných členovců, larev nebo v malé míře i nevelkých obratlovců. Potravu shánějí jak na zemi, tak v korunách stromů.

Žijí ve velmi početných tlupách, které zpravidla tvoří 60 až 100 jedinců. Jedná se o heterosexuální skupiny s několika (až 4) dominantními samci a harémem samic s mláďaty. Podle posledních výzkumů se však zdá, že to vždy ale nemusí být pravda. Sulawesští makakové jsou zkrátka „začarovaní“ a už od samého počátku vědcům neradi sdělují detaily ze svého soukromí. Ze střípků poznání lze ovšem usuzovat, že minimálně několik studovaných skupin na severu ostrova vykazovalo znaky matriarchálního uspořádání. Skupiny byly soustředěny kolem několika dominantních samic, které „strpěly“ ve skupině 1 - 4 samce a další nedominantní samice. Jestliže samci v průběhu života skupiny střídali, samice zůstávaly vždy ve skupině, ve které samy vyrostly.

Teritorium skupiny není příliš velké. Mají svá oblíbená místa v korunách těch nejvyšších stromů, kde nocují. Tyto „ložnice“ opouštějí ještě před rozedněním a zbytek dne se potulují po pralese. Hledají potravu, věnují se očistě, vybírání parazitů ze srsti jiným členům skupiny, sociálním kontaktům nebo odpočívají. Za den takto urazí při potulkách nejvýše 4 kilometry, většinou však mnohem méně (v průměru jen 0,5 km). Přibližně polovinu času tráví na stromech, stejnou část na zemi.

Mládě se každé samici rodí vždy jedno a to asi 6 měsíců po oplození. Na rozdíl od dospělých makaků má čistě bílý obličej, ušní boltce a dlaně. Toto bílé vybarvení však postupně ztrácí, takže ve 4 až 6 měsících věku je již zcela černé. Hřeben na temeni hlavy dorůstá až dospělým ve stáří necelých 4 let. Samice rodí mládě v intervalu cca každých 18 měsíců a za svůj život tak přivede na svět až 5 potomků. Dožívá se asi 25 let, ale tento údaj je znám pouze u jedinců chovaných v ZOO a v přírodě tomu může být zcela jinak.

Makakové chocholatí mají oproti jiným druhům makaků, např. rhesusovi z Indie, mnohem mírnější povahu. Jejich pohyby jsou rozvážné, pomalé a klidné, ve svém chování jsou až něžní. Právě pro svoji mírnost byli v 60. - 80. letech minulého století často využíváni jako pokusná laboratorní zvířata.

Hrozí černým makakům v současnosti nějaké nebezpečí? Pomineme-li přirozené nepřátele, kterými jsou krajty, vše ostatní si na svůj vrub zapsal člověk. Dodnes místní obyvatelé makaky loví jako oblíbenou kořist s chutným masem a také pro kožešinu. Mimo tohoto přímého pronásledování je ovšem fatálnější vypalování a kácení deštného pralesa, tedy prostředí, kde makakové žijí. Odlesňování dosáhlo takové úrovně, že podle posledních sčítání populace makaků chocholatých za posledních deset let poklesla na 60 % stavu z roku 1990. Kdyby se nepodařilo takové tempo zvrátit, pravděpodobně by tito makakové, kteří na celé planetě Zemi obývají pouze ostrov Sulawesi, do 25 let zcela vyhynuli.

 

 

Komodští draci

O varanech komodských (Varanus komodoensis) bylo popsáno již hodně papíru. Jejich existence je vědecky potvrzena poměrně krátkou dobu, protože druh byl popsán teprve v roce 1912. Do té doby domorodým „pohádkám“ o obrovských dracích s rozeklaným jazykem, kteří útočí i na lidi a požírají je, nikdo nevěřil. V roce 1910 byl však nucen na ostrově Komodo nouzově přistát pro poruchu motoru anglický pilot s malým letadlem. Šťastně se z ostrova zachránil a přinesl potvrzení do té doby nevěrohodných legend – na ostrově žijí velcí ještěři!

Varan komodský žije v současnosti na čtyřech malých ostrovech v Malých Sundách. Ostrovy Komodo, Rinja, Padar a jihozápadní pobřeží Floresu jsou dostatečně izolovány od okolního světa velmi silnými mořskými proudy a prudkým příbojem na pobřeží. Varan není tak zdatným plavcem, aby se z těchto izolovaných ostrůvků dokázal dostat vlastní silou. Paleontologické nálezy však dosvědčují, že varan komodský pochází z Austrálie, kde jeho předkové žili asi před 60 miliony let. Tedy ještě dávno před tím, než se sopečné ostrovy, představující jeho současný domov, vynořily ze dna oceánu. Jak mohl tento plaz, který je jen průměrným plavcem, překonat vzdálenost 800 kilometrů od severního pobřeží Austrálie? Na to ještě nikdo spolehlivě neodpověděl.

Varan komodský dosahuje délky těla až téměř 3,5 metru a hmotnosti 250 kg. Je proto právem považován za nejmohutnějšího ještěra současnosti (přestože např. novoguinejský varan Salvadoriův je dlouhý až 4,75 metru). Živí se především zdechlinami, nejlépe již v pokročilejším stádiu rozkladu. Dokáže ovšem překvapivě rychle běhat a aktivně svou kořist lovit. Využívá při tom mohutných zahnutých zubů s pilovitým okrajem na zadní straně, kterými dokáže i velké savce při lovu ochromit přetnutím šlach na nohách. Často však takový útok na divoká prasata, buvoly nebo domácí kozy končí zdánlivě neúspěšně a lovené zvíře je pouze zraněno. Prudká infekce, která se do rány dostane se slinami varanů komodských, však po několika dnech téměř jistě způsobí smrt a varani tak svou kořist přece jen dostanou.

Komodských draků žilo podle posledního sčítání v roce 1990 ve volné přírodě okolo 3360 exemplářů. Jejich počty se tak oproti minulým rokům poněkud zvýšily. Zásluhu na tom má jistě zákaz odchytu pro zoologické zahrady a muzea.

Správa národního parku Komodo si uvědomuje, že dostatečná početnost těchto atraktivních zvířat ve volné přírodě je cestou k ekonomické prosperitě. Zní to možná poněkud nadneseně, ale tento národní park je v současnosti vyhlášen pro turisty. Návštěvníci musí za vstup a pozorování varanů zaplatit, rangeři zase vědí, že pro spokojenost návštěvníků musí mít co ukázat. Inu zákon nabídky a poptávky aplikovaný v praxi.

V dokonalé symbióze tak spolu koexistují draci i turisté. Není pochyb o tom, že takovýto „model“ ekonomicky výnosné ochrany přírody má budoucnost. Fauna Wallacei je totiž natolik výlučná, že se jednou může stát obrovským lákadlem pro turisty. Bude-li to jen ku prospěchu věci ukáže budoucnost.

 

©  Vladimír Lemberk

 



Babirusa

 

 

Nártoun celebeský

Zoborožec přílbový

 

ZPĚT na cestopisy          NAHORU       ZPĚT na úvod