Qingping – největší tržnice jižní Číny

 


 

Brodíme se téměř po kotníky v obtížně definovatelné blátivé hmotě, která nejspíš bude páchnoucí směsí vody, krve, shnilých vnitřností, prachu a zbytků zeleniny. Celá dlouhá ulice Qingping Lu je vyplněna zápachem a zvířecími hlasy. Předsmrtnými hlasy, ze kterých je jasně cítit, že volající živáčkové si uvědomují, proč tu jsou. Bezbrannost a zvířecí smutek se jasně zračí také v jejich očích. Nakupující Číňané sem však přišli pro pravidelnou dávku „živočišných bílkovin“ a na zvířata v klecích se chladnokrevně dívají jen jako na potenciální potravinu. Emoce musí jít stranou.

Návštěvou tržnice pro mnohé cestovatele začíná návštěva cizí země, neznámého města či vesnice. Je to logické. Tržnice jsou zrcadlem do duše národa, sondou vypovídající o jeho zvyklostech, kultuře, mezilidských vztazích. Bazary, súky, plovoucí trhy, markety a kdovíjaká pojmenování ještě tržnicím přísluší, jsou pochopitelně také krátkou, leč výstižnou, exkurzí do národního jídelníčku.

Změť uliček v jihočínském městě Guangzhou neboli Kanton, nazývaná Qingping, není výjimkou. Ba právě naopak. Věhlas této tržnice překročil již před lety hranice Číny. Získala si pověst svou nejpestřejší nabídkou „sortimentu“. Dnes se soudí, že právě zde probíhá nejvíce nelegálních obchodů s chráněnými živočichy na světě.

 

*     *     *

 

Kantonská tržnice

Tržnice Qingping se v labyrintu uliček a průchodů mezi ulicemi Qingping Lu a Ti Yun Lu nerozkládala odjakživa. Teprve v roce 1979 se do těchto míst začali soustřeďovat místní prodejci a drobní zemědělci z okolí, kteří nabízeli přebytky ze svých zahrádek. To bylo do té doby v komunistické Číně prakticky nepředstavitelné. S koncem tzv. Kulturní revoluce se začalo přece jen blýskat na lepší časy. Jednou z nejradikálnějších ekonomických reforem stranického vůdce Deng Xiaopinga bylo obnovení tradičních tržnic. Ba co víc – bylo dovoleno, aby si prodávající svůj zisk z prodeje ponechávali! To byl patrně počátek novodobého soukromého podnikání v Číně, která v současnosti patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím ekonomikám světa.

Opouštíme nábřeží Perlové řeky Zhujiang a ostrov Shamian - obvyklé turistické cíle zahraničních návštěvníků. Japonci i Evropané se fotografují s  tradičními koloniálními stavbami z 19. století, ale málokterá výprava již zabloudí pár metrů severně odsud. Průchodem tržnicí Qingping by totiž dostala jejich představa Kantonu jako poklidného čínského města vážné trhliny, málokterý z usedlých turistů by snesl takovou koncentraci naturalistických pohledů na umírající zvířata a pak také: proč si zbytečně špinit boty? Pro poznání země je však takové „umazání obuvi“ nezbytné.

Vcházíme do ulice, která se táhne na kilometr daleko. Je částečně zastřešená a po obou stranách lemovaná nekonečnou řadou prodejních pultů, stánků a různého bednění. Všechny pulty a také uliční dlažba mezi nimi a nejrůznější zákoutí ulice jsou přeplněny koši, přepravními bednami či nádobami se zvířaty. Návštěvníci a nakupující jsou oproti „tvorům na prodej“ v drtivé menšině.

 

Je libo brouka nebo štíra?

Smysl pro zoologický systém u trhovců je obdivuhodný. Zvířecí sortiment třídí do jakýchsi sekcí, které většinou zastupují hlavní systematické jednotky živočišné říše. Hned na začátku ulice procházíme oddělením žab a obojživelníků. Mohutné kádě a drátěné koše jsou přeplněné stovkami až dvaceticentimetrových skokanů a ropuch. Není slyšet žádné kvákání, vystresovaní obojživelníci jen tupě zírají a čekají. Ostatně odevzdané rezignované čekání na smrt – to je to, co spojuje všechny prodejní pulty a všechny části tržnice Qingping.

Nedostane-li nakupující chuť na žabí stehýnka, mohou se mu sliny seběhnout při pohledu na desetitisíce vodních brouků. Přibližně tří až čtyřcentimetroví potápníci a vodomilové brázdí línými pohyby vodu mnoha džberů v sekci hmyzu. Prodávající se shodují, že právě jejich vodní brouci jsou po usmažení tou nejdelikatesnější, nejkřupavější a tudíž nejvyhledávanější laskominou. A oni to přece musí vědět!

Přesouváme se mezi  medůzy, chobotnice a sépie. Pro suchozemce je pohled na mořské hlavonožce a jejich „vykulené“ oči jistě zajímavý, těžko si v nich však představit chutnou večeři. I když – takové obalované kalamáry známe z jídelníčku mnoha evropských restaurací, kde patří k chutným zpracováním tzv. darů moře. Tady jsou však ke koupi celé, nenaporcované, neobalené a ještě živé... A jako přídavek pro ochucení jsou prodejci ochotni přibalit ke každé sépii také určité množství nereidek, čili „mořských červů“. Ještě se v džberu jejich protáhlá tělíčka mrštně přelévají...

Hned vedle jsou na dlouhé řadě stolů nabízeny mořské ryby. Nelze si představit pestřejší podívanou plnou barev, velikostí a rozličných tvarů. Ryby sušené a vykuchané jsou zastoupeny jen minimálně, převažují ryby čerstvě zabité a nebo dosud živé. Prodejci je čas od času stříkají nebo polévají vodou, aby se jejich zboží lesklo a dělalo dojem „čerstvě ulovených“. K dostání je snad celý výčet druhů od malých „čudlí“ až po žraloka. A ryby jdou v Kantonu vskutku na odbyt.

Otazníky do očí mi vhání dotěrný prodejce, který za námi již potřetí přistupuje a nabízí kbelík plný štírů. Škorpióni určitě nebudou složkou čínské potravy, spíše drobnou ingrediencí a také prostředkem tradiční medicíny. Prodávají se po kusech a nebo i na váhu. Je libo půl kila škorpiónů? „Kupte si, nejsou moc jedovatí!“ Číňan zaloví rukou ve změti štířích těl a do umělohmotného kelímku na váze vhodí odhadované množství živočichů.

Rafinovaně postupuje prodejce blanokřídlého hmyzu. Nevábná hromada kukel a larev sršňů se rázem mění v lákavou laskominu – stačí přinutit kolemjdoucího k ochutnávce smažených sršní a málokdo pak odchází bez nákupu. Nasládlá, po medu chutnající a trochu křupavá tělíčka nejsou vskutku špatná! Nechávám si odvážit do igelitového sáčku „deset deka“. U vedlejšího stolku nabízí jiný prodejce také sršní dospělce. Na ty však už chuť nemám – „vykukující“ žihadla by jistě škrábala do jazyku.

Růžové hromádky převázané provázky zprvu vůbec nedokáži identifikovat. Malá hlavička, zobák, pahýly křidélek a vyhublé volátko. Není pochyb – jedná se o mrtvá oškubaná tělíčka drobných pěvců svázaná vždy po deseti do svazku. Je to nejspíš rychle se kazící sortiment pro úzkou skupinu gurmánů, proto jsou na prodejním pultu položeny přímo na ledu. Zkusmo se ptám na cenu takového jednoho svazečku holátek. Je vysoká.

O dosti drsněji, po pravdě řečeno snad nejvíce ze všech, působí pohled na psy. Desítky jsou jich zaživa uvězněni v klecích. Leží netečně a bez pohybu. Nepopsatelně smutné oči upírají na řeznické háky, kde visí v řadě jiných mrtvol jejich stažený a vyvrhnutý kamarád. Byla to fenka, jak dávají tušit mléčné žlázy na břichu a nedovyvinutý plod uložený volně v břišní dutině. Živí psi mají z klecí dobrý výhled. Jejich rezignované pohledy říkají, že vědí, proč se v klecích ocitli a jaká bude jejich nejbližší budoucnost. Na hácích však visí i celá řada dalších zvířat – kozy (kozlové samozřejmě se zvlášť upevněným penisem), ovce, krysy, slepice, kachny, kočky, opice a velcí hadi. Stejným sortimentem jsou zaplněné nejen háky, ale i dvěstěmetrová řada klecí...

 

Krize asijských želv

Tržnice Qingping získala mezinárodní věhlas ovšem z jiného důvodu, než jsou nabízené bizarnosti čínské kuchyně a tradiční medicíny. Je to místo, kde vznikl pojem „krize asijských želv“. Tento termín označuje bezesporu největší ohrožení želv v novodobé historii. Nešťastná kombinace několika faktorů, jako je otevření čínské ekonomiky světu, zavedení konvertibility čínské měny, vzrůstající životní úroveň obyvatel Číny ve spojení s dlouholetou místní tradicí konzumace plazů a jejich využití v tradiční medicíně umožnilo vznik nového průmyslu – import plazů ze zemí jihovýchodní Asie na trhy v jižní Číně.

Vysoká poptávka obyvatel po luxusním jídle a lécích připravených z plazů už nemohla být v posledních letech plně zajišťována jen lokálně odchycenými plazy. Již nebylo co lovit! V současnosti je naprostá většina nabízených želv importována z okolních států. Dovoz želv na potravinové trhy se podle statistik za posledních dvacet let více než zdesateronásobil. Dříve byly v Qingpingu nabízeny především původní čínské druhy, nyní naprosto převládají želvy z ostatních států jižní a jihovýchodní Asie. Největšími dodavateli jsou hlavně chudí sousedé Číny – Vietnam, Myanmar a Laos.

Neexistuje žádná přesná celková statistika, ale dostupná čísla jsou velmi alarmující. Např. jen z Vietnamu bylo v r. 1998 dováženo do Číny 2 – 18 tun želv denně. V r. 1991 bylo dovezeno do Hongkongu 110 600 kg želv a roku 1996 již 3 500 000 kg! Celkový počet želv prodaných během jediného roku na potravinových tržnicích jižní Číny se v současnosti odhaduje na 12 milionů jedinců! Inu vzrůstající životní úroveň Číňanů a jejich rostoucí platební schopnost přesně korespondují s počty zakoupených želv.

Víra v zázračné uzdravující schopnosti želvích těl je v desítkách generací Číňanů hluboce zakořeněna. Informace o tom, že právě pojídaný exemplář patří k druhům celosvětově kriticky ohroženým, se ke konzumentu buď vůbec nedostane, a nebo jí dotyčný nepřikládá žádnou váhu – vždyť na tržnici jsou dosud ke koupi tisíce želv! Paradoxně tak Číňané „vyjídají“ vzácné plazy nejen z blízkých okolních států, ale i např. z Indonésie, a to naprosto nevědomky. Prostý Číňan si není ničeho špatného vědom. Prodejci želv sice o oficiálním zákazu vědí, ale ještě se s praktickými sankcemi státních úřadů nesetkali. Podnikají tedy stále bez omezení.

Zájemce o koupi si může v Qingpingu vybrat z množství několika desítek tisíc jedinců a téměř čtyřiceti druhů želv. Jsou nabízeny v bednách, kovových nádržích i přímo ve sklepích přilehlých domů. Prodejci je přesypávají a přehazují, jako by to byly brambory a ne živáčkové. Ohledy musí jít stranou, jde o byznys. Fotografuji s velkými rozpaky, ale nikomu to zdá se nevadí. U některých obchodníků je možno právě zakoupenou želvu připravit ke kulinářskému či medicínskému využití. Stačí, aby vám ji prodejce polil vařící vodou, sloupnul rohovité štítky, hřbetní i břišní část krunýře navzájem oddělil a vyčistil od vnitřností. Všem těmto úkonům pochopitelně nepředchází usmrcení – tím by se tu nikdo nezdržoval.

 

Tržnice – zoologická lokalita

Herpetologové, tedy odborníci zabývající se plazy, dnes svůj výzkum z velké míry přesunuli z přírody na tržnici. Ano, ve volné krajině jihovýchodní Asie by museli želvy namáhavě hledat a bez dokonalé znalosti terénu a místních podmínek by v současnosti patrně příliš neuspěli. Stačí přitom zajet na tržnici do čínského Kantonu - tam je k vidění želv mnoho! A jakých!

Želvy rodu Cuora dnes patří k nejvzácnějším. Mnohé z nich byly vědecky objeveny a popsány teprve nedávno – želva zlatohlavá (Cuora aurocapitata) v roce 1988, želva Mc Cordova (Cuora mccordi) v roce 1989 a želva Panova (Cuora pani) v r. 1984. Želvu Zhouovu (Cuora zhoui) zná věda dokonce až od roku 1991. Všechny uvedené druhy však ve volné přírodě nikdo z vědců nikdy neviděl, byly popsány na základě jedinců zakoupených na tržnici v Qingpingu. Neví se o nich takřka nic – kde žijí, co je jejich potravou, jak se rozmnožují, kam kladou svá vejce ani jakého stáří se dožívají. Jediné, co víme, je to, že kantonským Číňanům chutnají - a překupníkům přinášejí tučné zisky!

Želvu arakanskou (Heosemys depressa), která byla popsána koncem 19. století, nikdo živou neviděl od roku 1908. Byla považována za téměř jistě vyhubenou. Až teprve po devadesáti letech byly dva exempláře objeveny na jakési tržnici v jihočínské provincii Yünnan a od té doby se ještě podařilo identifikovat přibližně 40 dalších kusů, většinou v kantonském Qingpingu. Takže nejspíš dosud někde ve volné přírodě přežívá malá populace. Kde? To se od prodejců nikdo nedozví. Chrání si svůj zdroj vysokých příjmů velice důsledně.

O želvách a jejich krizi dnes již svět ví. Málokoho ovšem napadne, že Qingping je zoologickou lokalitou světového významu i z jiných důvodů. Na tržnici se občas totiž nabízí k prodeji nějaký velice vzácný živočich a to prakticky ze všech skupin zoologického systému. Spolehlivě determinovat ho však zpravidla dokáže jen skutečný odborník.

Je to případ i potápníka Acilius sinensis. Tento vodní brouk byl popsán v roce 1915 z lokalit v jižní Číně, ovšem od té doby jej již nikdo v přírodě nechytil. Donedávna byl tedy znám jen z několika exemplářů dobře střežených v pekingském národním muzeu. Až v roce 2001! Skupinu českých entomologů při procházení kantonskou tržnicí upoutala velká plastová káď s vodou. Byla plná vodních brouků. Prodavačka vcelku ochotně (pochopitelně za tučný peníz) dovolila „procedit“ tu obdivuhodnou biomasu broučích těl a jen nechápavě kroutila hlavou. Ti divní běloši si nevybírali ty největší (a nejchutnější) brouky, ale naopak ty v jejích očích nejméně hodnotné. K objevu, jakou vzácnost se podařilo v kádi na kantonské tržnici ulovit, však došlo až doma – po pečlivé a náročné determinaci. Mezi stovkou dovezených potápníků bylo také pět asi dvoucentimetrových Acilius sinensis. Na lokalitním štítku tedy stojí napsáno: Qingping market, Guangzhou, China.

 

Živé nebo mrtvé?

Našince mimo nabízeného zvířecího sortimentu udiví zcela jistě také úprava prodávaných živáčků. Systém typu „prodej vánočních kaprů“, tedy: výběr – zvážení – zabití – zaplacení a nashledanou, tu naprosto nefunguje. Zvířata nejsou pro Číňany živými bytostmi, ale jenom a pouze jídlo. Absence citu ze strany nakupujících i prodejců je zřejmá a pro nás asi nejvíce šokující. S aplikací jakéhosi „humánního“ způsobu zabití zvířat nebo snad „Zákona na ochranu zvířat proti týrání“ bychom tu zcela určitě neuspěli.

V jistém smyslu obdivuhodná je schopnost prodejců v oddělení mořských živočichů nabízet za každou cenu živé ryby. Dokáží zdánlivě nemožné – rybu za živa zbaví ploutví, rozříznou břicho a opatrně odstraní nežádoucí vnitřnosti. Poté odpreparují žebra a kosti. Takto naporcované a k prodeji upravené rybě přitom pořád ještě tluče srdce a funguje krevní oběh. Kupující si ji tedy odnáší domů fakticky ještě živou. Je to vlastně již zcela připravený kus rybího masa, který se ovšem nekazí, protože není mrtvý. Zákazníky je taková „úprava“ ryb vyhledávána, neboť v kuchyni je s nimi jen minimum práce.

U popisu některých dalších „zvyklostí z Qingpingu“ by měla být hvězdička a nápis: „Dětem číst zakázáno“. Kupříkladu - víte, jak nejrychleji zbavit prodávanou krysu života, srsti a přitom ji ještě nakupujícímu tepelně „předpřipravit“? Nevěřil jsem svým očím, ale stačí málo. Vytáhnete krysu, kterou si zájemce o chutnou večeři vybere z klece a uchopíte ji levou rukou v rukavici za ocas. Do pravé ruky vezmete hořící autogen a škubající se krysu v šlehajícím plameni tak dlouho opalujete, až nejeví známky života. V tu chvíli je hlodavec také zpravidla již zcela bez chlupů a jeho maso téměř upečené. Možná, že nakupující takto připravenou krysu doma již přímo konzumuje, ale pravděpodobnější asi bude, že slouží jako surovina k výrobě polévky a vývaru.

A nebo: víte, jak snadno a rychle zabít kachnu a přitom ji ještě zákazníkovi oškubat? Stačí křičícího a bránícího se opeřence uchopit za nohy a opatrně jej hlavou dolů ponořit do litinového kotle plného rozehřátého asfaltu. Zcela jistě se brzy přestane hýbat. Horký asfalt kachnu nejen spolehlivě usmrtí, ale také ji obalí tenkou vrstvou, která po vytažení a okapání na vzduchu rychle utuhne. Černý krunýř, který obaluje kachnu včetně jejího peří, pak stačí snadno sloupat i s veškerým opeřením. Zůstane dočista upravené holé tělo. Odpadá tak náročné a nepříjemné škubání, které mnohé české hospodyňky právem nesnáší.

 

Tradiční medicína

V ulicích a průjezdech domů kolmých na Qingping Lu pokračuje tržnice labyrintem malých krámků až po strop naplněných nejrůznějšími artefakty tradiční čínské medicíny. Tato zákoutí jsou prošpikována tou pravou „čínskou atmosférou“... Čpí z nich dlouhými generacemi zafixované přesvědčení, že nikoliv pokorná modlitba, nikoliv oběti Bohům a už vůbec ne západní lékařství, ale právě jen a jen tyto zvířecí artefakty nemocnému či truchlícímu člověku pomohou. A vůbec přece nevadí, že vše poněkud zavání animismem.

Mezi horami pravého i nepravého šafránu, sušených hlíz, oddenků, kostí a zubů pravěkých zvířat, zvířecích rohů, parohů, tlap, chlupů a kůží, zcela vynikají „prostředky“ pro zvýšení mužské potence. Jak paradoxní: státní aparát v Číně usiluje o snížení porodnosti (například tím, že zdarma rozdává kondomy), lid však dál vehementně vyhledává tradiční prostředky s účinkem právě opačným. A v Qingpingu se mu dostává nabídky vskutku nejširší.

Nelze přehlédnout doslova stohy vysušených kůží nebo spíše mumií gekonů obrovských (Gekko gecko). Prodavači demonstrují účinky jejich odvaru velmi sugestivně a zřetelně. Kam se prý hrabe Viagra. Tato velká ještěrka žije v celé jihovýchodní Asii, potkal ji však osud čínských želv – na území jižní Číny byla téměř vyhubena. Protože však zájem o zázračné „účinky“ jejího vysušeného tělíčka trval, začal být gekon obrovský dovážen na čínské tržnice z okolních zemí...

Hromady naskládaných jeleních paroží se také dováží. Patří sibiřskému jelenu maralovi (Cervus elaphus) jehož lýčí na parožích je prý zaručeným afrodiziakem a lékem proti mužské neschopnosti. Maralí farmy v jižním Rusku, na Altaji a v Mongolsku v současnosti dobře prosperují. Vydělávají na domnělé či opravdové impotenci čínských mužů...

Obchod s nosorožčími rohy a tygřími drápy byl v nedávné minulosti natolik medializován, že v současnosti tento artikl naleznete v Qingpingu jen „pod pultem“. Prodejci se přece jen bojí – trestů smrti je v Číně nejvíce na světě. Že zde však mezinárodně zakázaný obchod i s těmito velmi ceněnými prostředky na léčbu mužské nedostatečnosti funguje, mohu dosvědčit. Několikrát mi byly nabízeny tygří tlapy s drápy a také sušené tygří penisy, některé dokonce s mumifikovanými varlaty. Prodejci však byli velmi obezřetní a bázlivě se rozhlíželi kolem. Jistě věděli proč.

A co na to světová ochrana přírody? Mám pocit, že to téměř nikoho zde na jihu do sebe poněkud zahleděné Číny ani na začátku 21. století příliš nezajímá.

 

©  Vladimír Lemberk

 



Sušení gekoni obrovští.

Ptačí holátka.

Penisy tygrů = afrodiziakum.

Hlava psa ke konzumaci...

Obchod se želvami vynáší...

 

ZPĚT na cestopisy          NAHORU       ZPĚT na úvod